"Naše díte chce stále být v naší blízkosti, v obývacím pokoji. Má svuj vlastní prostor, svuj pokoj, ale i tak si prináší hračky k nám a tráví čas s námi. Nebojí se. Podarilo se nám prerušit ten cyklus a když jsem si to uvedomila, rozplakala jsem se" - ríká maminka ve videu na TikToku. Toto video by mel videt každý rodič.
Tento príspevek je obzvlášt duležitý pro rodiče, kterí si stežují na neporádek nebo chaos. "To, že vaše díte chce být ve vaší blízkosti, je dukazem, že je štastné a cítí se s vámi v bezpečí" - vysvetluje autorka videa. "Nemáte duvod ke studu. Mužete být na sebe pyšní, protože jste dokázali prerušit negativní cyklus" - dodává. Co to znamená?
Podle této teorie je možné snadno zjistit, zda se díte doma cítí milované, potrebné a bezpečne. Deti, které mají svuj vlastní pokoj a prostor na hraní, ale radeji tráví čas blízko rodiču – v kuchyni, která bývá srdcem domova, nebo v obývacím pokoji, kde se odehrává vetšina rodinného života – se nazývají "detmi obývacího pokoje". Na druhou stranu, deti, které dávají prednost samostatnému času za zavrenými dvermi svého pokoje, mohou být nejisté, úzkostné a cítit se méne bezpečne ve vlastním domove.
"S manželem nás často rozčilovalo, že naše díte si místo hraní ve svém pokoji nosí hračky do obýváku a nikdy si nechce hrát samo. Potrebuje naši prítomnost a společnost" - priznává maminka. "Ted jsem ale hrdá, že jsme dokázali vytvorit domov, kde se naše díte nemusí schovávat, nemusí utíkat pryč a hlavne se nás nebojí. Cítí se s námi bezpečne – a když na to pomyslím, rozpláču se" - dodává se slzami dojetí.
Uvedomení si, že díte rádo tráví čas v obývacím pokoji, je podle mnoha rodiču ten nejvetší kompliment, jaký mohou dostat. "Potrebovala jsem to slyšet. Porád me frustrovalo, že se mi deti porád pletou pod nohy. Ale pak jsem si uvedomila, že je to vlastne radost – jíme spolu, hrajeme hry, trávíme čas pohromade" - píše jedna maminka v komentári.
"Naše generace prerušila cyklus nepochopení a strachu. Takové chování je testem dobrého rodiče. A ne každý ho zvládne" - dodává jiný uživatel.
Autorka článku: Anita Skotarczak, redaktorka Gazeta.pl.